(Ne)pohoda na jahodové farmě

Tentokrát se nebudu rozepisovat o praktikách pěstování nebo trhání jahod. Na tom není nic složitého. Utrhnu jahodu, podívám se, jestli je ok a pak ji buď zahodím nebo ji dám do košíčku. Spíš bych se s vámi chtěla podělit o naše zážitky, protože tato práce je na hlavu a kdybychom si z toho nedělali srandu, tak bychom se z toho zbláznili.

Billy Jahoda

Jak jinak říkat majiteli jahodové farmy, než Billy Jahoda. Billy Jahoda je sympaťák, který nám rád se vším poradí nebo pomůže a má s námi trpělivost, když nám něco nejde nebo jsme pomalí. Máme ho rádi, ale trochu mu závidíme jeho obří terénní auto.

Bobřík mlčení

Náš sběračský tým se skládá z pěti lidí. My dva, naše vedoucí Lulu, Bobbi a Junior. Jsme ukázkou toho, jak by to v pracovním kolektivu nemělo vypadat… Billy Jahoda nás upozornil na to, že Lulu toho moc nenamluví, bohužel nám neřekne ani instrukce k práci. Nejčastěji se domlouváme posunky. Když má dobrou náladu, je to úplně jiný člověk. Instrukce nám sice stále nedává, ale zato se nás pořád ptá jak se máme. Vrcholem jejího pracovního dne je, když okolo projede kamion a ona na něj zběsile mává a pokaždé nám hrdě oznámí, že to byl její manžel (Má hasbénd). To je jedinná delší konevrzace. Ještě o ní víme, že je asi ze Samoi, ale to nám neřekla ona.
Bobbi (kiwačka)… nemá cenu se rozepisovat. Na obou stranách panují velké nesympatie, takže ji ingnorujeme a ona ingnoruje nás.
Junior je mladý maor, se kterým by se dalo v pohodě bavit, akorát má raději sluchátka na uších.
A na závěr jsme tu my dva… taky raději mlčíme. Když ani nedutáme, tak nás nechají na sousedních řádcích. Jinak jsem byla vždycky “rozesazena” na druhý konec pole.

Kdo z koho

Pracovní doba začíná v 8:00, před osmou dostaneme krátké instrukce od Billyho Jahody (asi ví, že Lulu nám žádné nedá), pak si nachystáme košíky na jahody a vyrazíme na pole. Tak to chodilo až donedávna. Asi před týdnem jsme dojeli na farmu o 40 minut dřív, aby Lukyn natočil nějaké záběry do videa, tím jsme rozhodili ranní rituál Bobbi a Lulu a nejspíš z úleku, že bychom začali pracovat dřív než ony, vystarovali na pole o 20 minut dříve. Od té doby Bobbi a Lulu začínají v 7:45 a my v 8:00.

Kdo z koho 2

Když dojdeme na pole za nimi, Lulu nám dá krátké instrukce v podobě posunků a my začínáme trhat. Samozřejmě je chceme dohnat, tak si dáme rychlé tempo. V ten moment Bobbi nasadí turbo tempo (rychlost parádní, ale sběr těžce pokulhává), takže je asi kilometr před námi.

Ptáček nám pomáhá sbírat jablka

Jahod pomalu ubývá a tak poslední týden sbíráme převážně jablka. Po první pauze se přesuneme na jablečný sad, kde sbíráme jablka do džusů. Máme podobné koše jako jsme měli na meruňkách, akorát jsou decentně těžší. Po pár hodinách jsem unavená, naštvaná a těším se domů (do auta). V momentě, když je mi úplně nejhůř a nejraději bych rozšlapala všechny jablka, se objeví malinkatý ptáček (vypadá jako sýkorka s dlouhým ocáskem). Ten poletuje mezi mnou a Lukynem a něco nám štěbetá. To je to pěkné, co mi dodá energii a připomene mi, že jsem na Zélandu.

Práce z nás dělá veselé invalidy

Nebráníme se sponzorskému daru od výrobců Koňské masti, takže jestli jste s nimi někdo v kontaktu, dejte jim o nás vědět. To víte, zhýčkaní brňáci, co pracovali v teple domova nebo v kanceláři a teď trpí těžkou prací na farmě 😀 Ne, zas tak hrozný to s námi není. Jen nás bolí záda a kolena, která každý večer před spaním mažeme Koňskou mastí a doufáme, že se to do ráda zlepší.

Každodenní rituály

Každý pracovní den vypadá stejně. Ráno nám v 6:00 zazvoní budík a začíná boj se vstáváním. Venku je zima, v autě už taky a pracovní oblečení má asi 2°C. Ani jednomu se nechce, ale musíme. Já vyskočím a jdu udělat snídani, Lukyn mezitím ustele postel a přeparkuje auto ke kuchyni, kde už stojí další tři Estimy (2x sběrači borůvek a sběrači hroznů, všichni z Česka). V kuchyni se všichni potkáme, společně posnídáme a zase naskočíme do svých aut a vyrážíme do práce. Ještě si porovnáme kdo má víc zamlžená skla a utvrdíme se v tom, že s tím už musíme něco udělat. Cestou do práce přes průzor v oroseném okně obdivujeme východ slunce a okolní krajinu. V práci natrháme 10 kilo jahod a tunu jablek a jedeme domů. V kempu začíná odpolední rituál, kdy se zase sjedou všechny Estimy borůvkářů, vinařů a nás jahodářů, společně povečeříme a pak se každý odebere do svého pojizdného domu. Já si přečtu kousek knížky, Lukyn pracuje na videích a okolo osmé usnu. Když začne zvonit budík, tak nechci věřit tomu, že je zase 6 ráno a musíme do práce.

Odebírej náš YouTube kanál

A co je na tomto zaměstnání nejlepší? Dává nám motivaci pracovat na sobě a posouvat se dál. Chceme od života víc, než jen chodit do práce a sbírat ovoce, chceme mít práci jako koníček, a to nepříjde samo. Musíme na tom hodně zapracovat a cesta k tomu je ještě dlouhá a obtížná, ale neztrácíme naději a odhodlání. Držte nám palce 🙂