Domov
Víte co si představím pod pojmem domov? Vůni čerstvě napečených buchet, dobrého jídla, setkání s rodinou a pohodlí.
Poslední půlrok byl však pro mě a Lukyna ve znamení velkých změn, a především stěhování. Jen v Manchesteru jsme bydleli na čtyřech místech. Postupem času jsme zjistili, že stěhování je pro nás jakási forma adrenalinového sportu. Emoce střídají stres a zároveň napětí z toho, co nás tam čeká. Taky když stojíte se všemi těmi věcmi a klíčem v ruce před svým novým domovem, tak si říkáte “Co nás tam tentokrát čeká a co nás překvapí?” A jak jsme zjistili, tak každý “domov” měl pro nás připraveno překvapení.
Ubytování v Anglii č.1
Začalo to v hostelu v Anglii, kde jsme si naivně mysleli, že ten prášek, co každý den sypou na koberce, je nějaká nevkusná vůně osvěžovače starých zatuchlých koberců. Omyl! Až za měsíc jsme zjistili, na co ten prášek je. To jsme už ale bydleli úplně jinde a potýkali jsme se s problémem jménem švábi. Koupili jsme si nejlevnější přípravek proti švábům a ejhle, byl to posyp na koberce, tak jako v hostelu.
Ubytování v Anglii č.2
V tomto domě bylo celkově veselo. Postupně, čím více dnů jsme tam bydleli, tím více lidí tam bydlelo s námi. Netušili jsme kolik tam aktuálně bydlí lidí, natož zvířátek. Tak jsme to začali počítat.
- Mladičký Španěl s huronským smíchem a chůzí, při které se otřásal celý dům. Pár dní tam s ním bydlel i jeho kamarád. Tichý klučina, co se nám ani nepředstavil, ale choval se jako doma. Oba toužili být modely přes spodní prádlo a plavky.
- Argentinec, který byl schopný se s vámi hodiny bavit, aniž byste řekli slovo. Dodnes si s námi píše.
- Turecký pár, který si žil svůj turecký život se šálkem turecké kávy, tureckým jídlem, tureckým denním režimem a tureckým Karlem Gottem. Divím se, že jsme nepochytili pár tureckých slov.
- Fiaz, pákistánský mladík, který chodil jako duch. Byl to hodný a milý muž, ale skoro nic jsme o něm nevěděli, jen že se chodí pravidelně modlit, hraje střílečky na XBoxu, skáče přes švihadlo a pod dřezem má boxerské rukavice. Trochu se bojím co ještě schovával v pokoji.
- Bob, náš domácí mazel. Malá myš, kterou jsme nechtěně vykrmili tak, že se nemohla protáhnout pod dveřmi. Možná tam bylo Bobů víc, ale kdo je má rozeznat. Pro nás to byl prostě Bob.
- Noc co noc se nám dělali na koberci v chodbě stopy od slimáků. Nevěnovali jsme tomu pozornost, ale jeden večer se stalo něco divného. Slimák se objevil v našem pokoji! A to není vše! Za pouhých 12 minut byl pryč. Lukyn ho dlouho do noci hledal po celém pokoji, ale prostě „utekl“. Proto jsme mu začali říkat Rychlonožka.
- A pak jsme tu byli my. Já, Lukáš, Léňa a Tom (Na naše zážitky v Anglii se můžete podívat zde)
Suma sumárum bylo nás tam 10. Někdy, když se poštěstilo, i více.
Ubytování v Anglii č.3
Další náš domov byl hned ve vedlejší ulici, proto jsme čekali něco podobného. Ovšem to byl opět omyl. Myší kamarády jsme tam neměli a dva spolubydlící se s námi moc nebavili. Proto jsme měli naučené “hi” a “see you” na tisíc způsobů, to byla veškerá konverzace. Všechno se zdálo být v pořádku do chvíle, než jsme zalehli do postele. Všechno utichlo, zavřeli jsme oči a najednou “ťuk…ťuk…ťuk…ťuk…” A tak nám celou noc ťukalo topení. Podepsalo se to na nás obou tak, že Lukyn nemohl večer usnout a já jsem sice spala jako dřevo, ale probouzela jsem se protivná. Ani netušíte, jak moc jsem se těšila domů.
Ubytování na Novém Zélandu č.1
Na začátku prosince jsme přiletěli do Christchurch a naším prvním domovem byl hostel. Pekný, čistý, útulný, moderně zařízený, postel pohodlná, ale mělo to zase “ale”. Každé ráno ve čtyři hodiny dojeli popeláři a vyváželi skleněné láhve. Ve čtyři ráno to dělá opravdu velký rambajz, který vás probudí ať už jste velký spáč nebo ne. Proto jsme se opět začali těšit, že se nastěhujeme do nového.
Náš pokoj v hostelu
Ubytování na Novém Zélandu č.2
Možná je to smůla nebo se to děje jen proto, abychom na žádné bydlení nezapomněli, ale i v novém nás opět čekalo menší překvápko. Dům je pěkný, čistý, máme krásný pokoj v podkroví a malou zahrádku s grilem. To vše je naprosto super. Jenže tu máme asi 20+ myší. Ještě jsme je neviděli, ale víme, že existují. Dokazují nám to každou noc svým dusotem mezi zdmi. Rádi bychom si je pojmenovali, tak jako v Anglii Boba, ale dokud je neuvidíme naživo, tak si k nim neuděláme přátelský vztah. Na druhou stranu si Lukyn splnil svůj celoživotní sen a teď má kočku. Ta se tu zabydlela dávno před všemi nájemníky. Nejspíš spořádala spoustu myšiček, protože má břicho jako kocour Garfield.
Přes všechny ty strasti, nemilá překvapení a hrůzostrašné objevy jsme se vždy dokázali zabydlet a přizpůsobit. Dokonce jsme se cítili skoro jako doma. Uvidíme, co nás čeká příště… Pravděpodobně obytné auto 🙂
Odebírej náš YouTube kanál
