Zápisky z Vietnamu #2 – Vietnamci a jejich životní styl
Jsem nenapravitelná romantička. Moje představa o toulání se Asií s baťůžkem na zádech a rozjímání o budoucnosti se rozplynula jako pára nad hrncem hned v prvních dnech. To jsem si uvědomila, že tato cesta nebude o nás, o našem rozvoji a hledání vnitřního klidu, ale bude o vnímání vietnamské kultury, o lidech, kteří tady žijí a o jejich zvycích. Náš rozvoj zatím musí počkat.
Běžný den vietnamce
Je neděle ráno, slunce ještě nevyšlo a my vystupujeme z autobusu, kterým jsem jeli celou noc. Mobil ukazuje čas 5:10 a já bych si tak ráda lehla do postele. Když se rozhlídnu kolem sebe, tak mě překvapí, že město už žije svým běžným životem. V bistrech svítí světýlko a několik lidí sedí u jednoho malinkatého stolu, vesele si povídají a dávají si první dávku Phở polévky. Město žije, jako by bylo běžné pracovní odpoledne. Za pár hodin, ale všechno opět utichá a nastupuje siesta. V tento čas nikdo nikde není a ti, co musí být u svých stánků, si vedle hronady ovoce roztáhnou přistýlku a dají si šlofíka. Bohužel pro nás, je to kolem 12-13 hodiny, takže tou dobou býváme dost hladoví a marně hledáme, kdo by nám prodal něco k snědku. Okolo 17 hodiny ulice opět pomalu ožívají. Na místech, kde před pár minutami nebylo vůbec nic, je najednou restaurace plná lidí. Všude jsou blikající skvětýlka všech barev a den končí okolo jedenácté.
Vietnamský podnikatel
Mám pocit, že tady podníká skoro každý a většinou z pohodlí svého domova. Obývací pokoje se stávají restauracemi a v obchodech vidíte, že za regálem s čili omáčkami je ložnice. Prodavačka, která vás obsluhuje je v pyžamu a po vašem odchodu jde uspat své malé děti. V hotelové recepci sedí devítiletý kluk, co se dívá na pohádky na notebooku a když někdo příjde, tak zvedne telefon a zavolá svému tátovi. Spousta věcí je tu úplně naruby a my opět jenom zíráme.
Jak vycházíme s vietnamci
Je tu sice pár vietnamských naštvánků, ale většinou jsou na nás všichni hodní a milí. Nejlepší jsou děti, které na nás pokřikují “Hello”, zběsile mávají ručičkami a naštěstí nic neprodávají. Pak jsou tady trhovci a prodejci, se kterými by se mělo smlouvat. Ve smlouvání mají Vietnamci nad námi navrch, ale my se pomalu učíme být nekompromisní. Občas nás vyvede z míry stará paní, která má malinkatý pojizdný stánek s občerstvením… Usmívá se na nás, je jí minimálně 90 let a nejraději by nám dala celý svůj stáneček. Co vám budu povídat… Za tu chvilku, co s ní stojíme u stánku, si ji celkem oblíbíme. Sice nám připadá divné, že nereaguje na otázku “Kolik to stojí?”, ale přece by nás taková milá paní neošidila. A ejhle… Ošidila! A ne jen jedna. Skoro všechny takové babičky nás ošidily. Ale nemáme jim to za zlé. Spíš jsme naštvaní na sebe, že jsme se to s nimi ještě nenaučili.
První dny to pro nás byl jeden velký šok. Milióny motorek, hluk, špína, smog a divné zacházení se zvířaty. Sice jsme si na to pořád ještě nezvykli, ale už to vnímáme trochu jinak. Jsou jiní a my jsme taky jiní. To, co my považujeme za normální zase oni nepochopí a naopak. Je fajn vidět, jak odlišně dokáží lidé ve světě žít. Před měsícem mě ani ve snu nenapadlo, že by někdo dobrovolně žil v malé chatce na plovoucím pontonu.
V příštím článku vám povím o cenách jídla a ubytování, dostupnosti Internetu a o počasí ve Vietnamu.
Odebírej náš YouTube kanál
