Překonávání překážek a strachu

Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem nejméně ideální člověk na cestování. Ze všeho mám strach, všechno mi příjde hrozně těžké a složité a ideálně bych měla všechno naplánované do poslední minuty. Když příjde na věc, tak bych se nejraději zavřela doma do pokoje a nic nedělala. Naštěstí je tady moje druhé já, které mě dokope vstát a začít jednat. A když to neudělá moje druhé já, tak to udělá Lukyn. Ovšem neplatí to vždycky a u všeho. Je pár věcí, ze kterých mám stále strach. Věřím, že některé z nich překonám a ty ostatní mi asi zůstanou až do konce života.

Řízení auta

Ruce se mi lepí k volantu, protože jsem zpocená až na zadku a přemýšlím, jak dlouho ještě budu muset řídit. Vedle mě sedí Lukyn a něco říká… Vůbec ho nevnímám, protože jsem maximálně soustředěná na to, abych se trefila na silnici. Není to tak těžké, jen mám pocit, že každý řidič v protijedoucím autě se zblázní a narazí do nás. Proto se snažím jim trošičku uhýbat. Když nad tím tak přemýšlím, tak celý strach je asi způsobený mým pocitem, že ostatní řidiči jsou blázni nebo sebevrazi. Tohle je ten typ strachu, který doufám časem odezní. Jinak jsem odsouzená k tomu být Princezna Koloběžka.

Tsunami/velké vlny

Nevím kde se tento strach vzal, ale jednou za čas mám noční můry o tom, že jsem na pláži a najednou příjde obrovská vlna, která všechno smete. Já se najednou ocitnu na vyvýšeném místě a dívám se, jak mi odplouvají všechny věci. Zajímavé je, že i když spíme na místech s cedulemi “Tsunami hazard zone” a občas se v noci rozezní varovné sirény, tak spím jako dřevo. Mezitím Lukyn na Internetu luští šedesáti stránkový manuál s instrukceni co dělat v případě tsunami. Ráno, až se vzbudíme, popřejeme si hezký den a oddychneme si, že jsme přežili další noc.

Žraloci

Další z mých vodních fóbií… Každou dovolenou u moře jsem překonávala svůj strach plaváním až k bójkám. Ale ten pocit, že se co nevidět vynoří obrovský žralok a ukousne mi nohu, prostě nezmizel. Takže v říjnu, až půjdu do surfařské školy, se pořádně zapotím. Spojím totiž dvě fóbie dohromady. Tak snad se panikou neutopím.

Pavouci

Klasická arachnofóbie… Když je v mé blízkosti pavouk, tak se soustředím jen na něj. Kontroluji jeho pohyby, a když se začne blížit ke mně, tak prchám, křičím a chovám se jako blázen. Lukyho přesvědčuji o tom, že ho musí zneškodnit. Lukymu se do toho sice moc nechce, ale raději se zbaví pavouka, než aby poslouchal můj hysterický záchvat.

Nechci chodit poslední a ve tmě

Když jdeme po nějaké uzké cestičce, tak musím chodit před Lukynem. V hororech totiž vždycky nejdříve zmizeli ti, co šli poslední. Luky, nenech se prosím! Co bych bez tebe dělala. Dalším mým hororovým strachem je tma. Teď při kempování v přírodě se mi to fakt náramně hodí. Takže zuby si čistím ještě za světla a když se mi chce večer na záchod, tak to musím vydržet až do rána. Protože není nic horšího, než když jdu tmou na záchod a v keři se něco šustne. Ach jo… Proč já jsem se kdysi dívávala na horory typu Záhada Blairwitch…

Takže pokud někdo máte repelent na žraloky nebo pilulku proti strachu ze tmy, tak sem s tím 🙂

Odebírej náš YouTube kanál