Kapitola 4: Na All Blacks a zase zpět

Cape Reinga nám mizí za zády a my se stejnou cestou vracíme zpět. Míjíme několik ukazatelů s nápisem Ninety Mile Beach. Samozřejmě nám to nedá a odbočíme k legendární pláži, abychom ji také viděli. Ninety Mile Beach se totiž pyšní obrovskými písečnými dunami.

Poznámka: Ninety mile beach ve skutečnosti nemá 90 mil, ale jen 63 mil.

Bosé nohy se nám boří do měkkého jemného písku a já si říkám, že takhle to musí vypadat na poušti. Písečné duny kam jen oko dohlédne. Přecházíme jednu dunu za druhou a moře je stále v nedohlednu. Tentokrát nemáme sílu na zdolávání tolika překážek, takže se vracíme k autu a pokračujeme v jízdě k městečku Paihia. V Paihii je velká pravděpodobnost, že uvidíme delfíny. Proto jsme si koupili čtyřhodinový výlet lodí, který nám zaručuje vidět nejen delfíny, ale i velryby… Bohužel jsme neviděli ani jedno zvířátko a tak odjíždím trochu smutňoučká a trochu naštvaná.  Další krátkou zastávkou je vesnička Puhoi, známá výrobou mléčných produktů. Pro nás má trochu jiný význam. Založili ji Češi na konci 19. století. V Puhoi si můžete dát točenou Plzeň, navštívit Bohemian muzeum nebo se podívat do kostela svatého Petra a Pavla, kde je obraz od českého malíře. Teď už nás ale čeká cesta do města Matamata… To znamená návštěva Hobitína!

Hobitín

Pro někoho symbol Nového Zélandu, pro jiné pouze tahoun na turisty. Ani netušíte kolik různých názorů jsme slyšeli. My jsme měli jasno… Hobitín musíme vidět, ať to stojí co to stojí! A tak jsme si počkali na slunečné počasí a koupili si vstupenky na první prohlídku dalšího dne. Vstupenky byli setsakramentsky drahé, ale chtěli jsme vidět kouzlo Kraje z Pána prstenů. Nemohli jsme ani dospat, jak moc jsme se těšili. Ráno jsme si ještě prohlédli obchod se suvenýry a v 9:45 jsme už seděli v poloprázdném zeleném autobuse s nápisem Hobbiton. Jeli jsme asi 5 minut okolo pastvin plných ovcí a Hobitín stále nikde. Netrpělivě jsme koukali ze strany na stranu a vyhlíželi malé hobití nory… Hobitín pořád nikde. Je totiž ukrytý mezi kopečky. O to víc je působivější, když procházíme malinkatou brankou a před námi se objevuje spousta kouzelných nor. Lukyn je šťasný jako malý kluk…Splnil si svůj dětský sen.

Necelou hodinu se procházíme cestičkami okolo hobitích nor a obdivujeme, jak to mají všechno do detailů propracované. Jako by si hobitci zrovna někam odběhli a nechali tam všechno, tak jak jim to odpadlo od ruky. Na zahrádkách jsou košíky čerstvě natrhané zeleniny, u rybníčka je malý stánek s rybami, u pekaře je stánek s buchtami a chlebem a na zahrádkách se suší prádlo. Oba dva se culíme a jsme šťastní, protože tohle stálo za ty peníze. Závěrem prohlídky je posezení v hobití hospodě, kde si můžeme poručit buď cider, pivo, nebo nealkoholické zázvorové pivo ve stylovém džbánku. Spokojení, plní hobití atmosféry a s velkým zážitkem na celý život zase sedíme v zeleném autobuse a máváme kouzelnému Kraji. Třeba se tady ještě zastavíme, než se vrátíme do Česka.

Z Hobitína se nám vůbec nechce, proto se v okolí ještě zdržíme na oběd a odpolední kafíčko. Máme ještě dostatek času na cestování, tak se vracíme znova do městečka Taupo navštívit místa, která jsme kvůli špatnému počasí vynechali. Hned ráno vyrážíme k Huka Falls v domnění, že tam budeme první… Omyl, davy turistů ze všech koutů světa se fotí na každém kroku. Nicméně je krásné počasí, takže si to tady uživáme a fotíme spoustu fotek. Dál nás čeká zastávka v Napier, odkud se vydáváme společně s našimi kamarády do Wellingtonu a náš roadtrip zakončíme zápasem All Blacks.

Huka falls

Wellington, asijské trhy a All Blacks

Tohle bude ve velkém stylu… Víkend, All Blacks, Wellington a parta přátel. Celkem nás jede osm, ve dvou autech. My jsme naše auto nechali v Napier, ať si oba (Lukyn i naše auto) odpočinou. Z Napier do Wellingtonu to trvá asi 4 hodiny, takže se kocháme přírodou, odpočíváme a plánuje co ve Wellingtonu podnikneme.

Asijské trhy

Já s Lukym jsme už ve Wellingtonu byli, takže jsme se chopili role průvodců. Kamarády provádíme po centru města a samozřejmě nesmíme vynechat ani přístav. Cestou k přístavu nás táhne vůně orientální kuchyně. Čím více se přibližujeme, tím více to voní. Snažíme se odolat, ale jsme hladoví a navíc šest měsíců živení fazolemi z konzervy a tak ochutnáváme špíz s kuřecím masem v banánové marinádě. Je to pochoutka. Wellington je velmi živé a zajímavé město, kde o víkendech bývají různé slavnosti a trhy. Tentokrát jsme narazili na asijské slavnosti plné jídla a bohatého programu a tak odpoledne trávíme tam. Okolo páté hodiny trhy pomalu končí a my se vydáváme směrem ke stadionu. Naštěstí není daleko, takže jdeme pěšky.

All Blacks vs. Wales

Jak si tak vykračujeme, tak se okolo nás začíná tvořit dav fanoušků All Blacks. Sem tam se ukáže i několik fanoušků Walesu, ti jsou ale v menšine. Následuje pár fotek před stadionem, rychle nakoupit vlaječky/šály týmů a hurá na tribunu. Máme super místa, ze kterých je krásně vidět na hřiště i na hráče. Na stadionu bylo mnohem více fanoušků Walesu, než jsme mohli vidět ve městě. Navíc každý, kdo fandil Walesu, si s sebou přinesl pórek (symbol Walesu) a někteří nadšenci měli i čepec ve tvaru květu narcisu (také symbol Walesu). Díky tomu je tribuna velmi pestrá. Po velkolepém zahajovacím ceremoniálu a odzpívání hymny přišla na řadu Haka.

Haka je bojový maorský tanec, který převzali hráči All Blacks a před každým zápasem ho tančí, aby zastrašili své soupeře.

Díky Velšanům jsme Haku viděli jen malou škvírou mezi pórkem a narcisem… Nevadí, pustíme si ji na Youtube. V momentě, kdy začala hra, jsme měli pocit, jako by někdo ztlumil zvuk. Celý stadion utichl a všichni pozorovali hráče a míč… Nikdo ani nedutá. Občas se pokoušíme o mexickou vlnu, ale naše chabé pokusy vždy zmaří zaražení novozélanďané. Sem tam se nám naskytne detailní pohled na hráče, jak do sebe vší silou narazí a jeden z nich odpadne. Není to hezký pohled. Většinou však poražený vstane, otře si krev z čela a běží dál. Jsou to tvrďáci, o tom žádná. Po první polovině je jasné, že All Blacks vyhrají a tak už jen čekáme, jaké bude finální skóre.

Po zápase jdeme na pivo, abychom probrali nově načerpaný zážitek a ujasnili si pravidla hry. Hospody jsou sice plné, ale stejně nemáme v plánu dlouho flámovat. Po jednom pivu jsme si zavolali Uber a jeli zpátky do domu, který se stal našim domovem na jednu noc.

Uber je něco jako taxi s tím rozdílem, že máte kompletně přehled o tom, kdo je váš řidič, kde zrovna je, kudy pojede a kolik bude jízda stát. Uber sice není v každém městě, ale seznam měst najdete na jejich stránkách → https://www.uber.com/

V neděli se jdeme podívat na zelinářské trhy, které jsou kousek od centra Wellingtonu. Mají tam výbornou zeleninu i ovoce a za super ceny. S taškami plných banánů a kiwi se vracíme k autu a pomalu se loučíme s Wellingtonem. Naposledy zamáváme stadionu a jedeme zpátky do Hawke’s Bay. Bylo tady krásně a máme skvělé vzpomínky. Celý tento výlet byl krásný. Teď se musíme vrátit do reality, najít si práci a doplnit bankovní účty.

KONEC

Odebírej náš YouTube kanál