Kapitola 3: Narozeninové radovánky v Aucklandu

Jsme za polovinou roadtripu a čekají nás ty nejprofláklejší místa našeho výletování. Od náhodných cestovatelů jsme si vyslechli hodně rozporuplných názorů co navštívit a co naopak ne, ale znáte to… Každému se líbí něco jiného, proto se snažíme navštívit skoro všechno a udělat si vlastní názor.

Konec května se nese v duchu našich narozenin a výročí. Huráá… tři dny se radujme! Místo třídenních slavností jsme si raději udělali jeden pěkný den v Aucklandu. I když nám chybí rodinná oslava a narozeninový dort, tak nesmutníme… Naopak, těšíme se!

Narozeniny v Aucklandu

Brzy ráno vyrážíme z kempu směrem k Aucklandu. Už jsme zapomněli na to, jak jsou města přeplněná auty a tak trčíme v zácpě asi 20 km před Aucklandem. Naštěstí jsme vyrazili s velkým předstihem, takže stíháme vše podle našich plánů.

Den začínáme na Mt. Eden (jednen z vulkanických pahorků města). Vychutnáváme si pohled na východ slunce a na probouzející se město. Před sebou máme přístav se stovkami plachetnic kolébajících se v rytmu vln, slunce ozařuje dominantu Aucklandu – Sky Tower a několik malých vyhaslých sopek vytváří specifický reliéf. Užíváme si klid na vrcholku Mt. Eden, ale místy slyšíme ruch města pod námi. Je to kouzelné místo, kde zůstáváme skoro hodinu a potom vyrážíme na průzkum města.

Dopoledne strávíme v přístavu, kde okukujeme katamarány a plachtenice. Přístav je provoněný kávou,  proto se neubráníme a poručíme si dvakrát cappuccino. Romanticky se procházíme po molu a obdivujeme luxusní lodě. Toulavé nohy nás zavedly až k tržnici plné ryb a mořských plodů. Chvili nevěřícně koukáme kolik druhů ryb vůbec existuje, ale nakonec se shodujeme na tom, že je nám jich líto. Raději jdeme dál. Ryba je přece kámoš, ne jídlo!

Plány nám trošku narušovalo auto, které jsme neměli kde zaparkovat. Parkovaní v centru je o nervy a navíc drahé. Proto jsme zaparkovali v zóně, kde se sice neplatí, ale parkovací místo je časově omezené na dvě hodiny. Počítali jsme s tím, ale byla otrava na to pořád myslet.

Centrum města je opravdu rušné a na můj vkus trochu těsné. Ulice jsou plné lídí spěchajících do práce a my jim svým postáváním a focením jenom zavazíme. Raději jdeme s davem, který nás vyflusne až na druhé straně centra. Sky Tower máme nafocený ze všech stran a v přístavu jsme udělali asi milion fotek… To nám do fotoalba bude stačit. Jsme trochu otrávení z toho velkého shonu kolem nás a tak se vracíme k našemu autu. Cestou přemýšlíme co dál. Času máme ještě habaděj, ale zpátky do centra nechceme. Proto se vydáváme na poslední místo, které chceme v Aucklandu navštívit.

Mt. Victoria je jeden s z dalších vulkanických pahorků, ze kterého je nádherný výhled na centrum a přístav. Takže opačný pohled než jsme měli ráno z Mt. Eden. Na Mt. Victoria se dá vyjet autem, což jsme uvítali po celém dni chození. Z lavičky pozorujeme, jak slunce zapadá a jak se postupně rozsvěcuje celé město. Silný déšt nás zahnal zpět do auta a tak nezbývá nic jiného, než se s Aucklandem rozloučit a vydat se dál po traše roadtripu.

Tip: Kdo má raději organizované prohlídky města a rád se dozví něco navíc, tak v Aucklandu se můžete přidat k průvodci úplně zadarmo. Stačí být jen včas na místě srazu a pozorně poslouchat celý den → www.aucklandfreewalkingtours.co.nz

Po celém dni v Aucklandu jsme byli rádi, že jsme zase mimo město. Zaparkovali jsme v nejlevnějším kempu severně od Aucklandu a vyčerpaní jsme zalehli do pelechu. Ráno nás čekala dlouhá cesta do města Whangarei. Whangarei je nejsevernější město Nového Zélandu, proto si musíme udělat zásoby jídla, nabít elektroniku, zavolat domů a prostudovat plán cesty. Zjistili jsme totiž, že nemá cenu si dělat přesný plán a tak máme jen cílové body. Teď je našim cílem mys Cape Reinga.

Cape Reinga

Sice není nejsevernějším místem Nového Zélandu ale pro Maory má mnohem větší význam. Podle pověsti je Cape Reinga místo, kam putovali duše mrtvých, aby se přes kořeny stromů dostali do podzemního světa. Trochu mi z toho naskakuje husí kůže.

Ráno jsme si přivstali a ještě před východem slunce vyrážíme k mysu. Na parkovišti není ani živáčka… To znamená jediné. Turisti ještě spí! Ke Cape Reinga vede chodníček, který nás směřuje k maorské bráně a pak dál k majáku na konci útesu. Jakmile procházíme bránou, rozezní se jemné tóny maorské hudby. Zase mi naskakuje husí kůže.

Po chvíli se dostáváme až k majáku a netrpělivě čekáme až uvidíme první paprsky. Při čekání pozorujeme jak se mísí vody Pacifiku s Tasmanovým mořem. To ticho a ta příroda okolo nás… to je prostě nádhera. Nic netrvá věčně a když přicházejí první davy turistů, tak se kouzlo vytrácí. Cape Reinga je jedno z míst, které mi na Zélandu vyrazilo dech, a na které budu ráda vzpomínat.

Tentokrát jsem se rozepsala o otrochu víc, než jsem měla v plánu. Na Hobitín, Wellington a zápas All Blacks se můžete těšit v další kapitole 🙂

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…

Odebírej náš YouTube kanál