24 hodin před odletem a 24 po příletu

A je to tady. Krosna je sbalená, příruční zavazadlo také, řízky jsou nasmažené a já se musím vypořádat s nejhorší částí všech příprav před naší vysněnou cestou na Nový Zéland, a to je, rozloučit se se všemi. V tuto chvíli bych si přála mít srdce z kamene. To bohužel nemám, ba naopak citlivosti mi pánbíček nadělil až až. Každé “poslední” obětí s mými rodiči, sestrami i přáteli, kteří mi jsou blízcí, je soubojem mého já drsňáka s já uplakánka. Drsňácké já mi jasně nařizuje “Nebreč! Nebreč! Nebreč!”, ale uplakánek nekompromisně pouští stavidla. I když nerada, ale musím se přiznat, že mi naskakují takové myšlenky jako “Stojí mi to za to?”, “Chci vůbec někam jezdit?” “Bude se mi tam líbit?”… Asi se ve mně probudili blíženci, protože celý svůj život chci cestovat, ale teď když už jsem jednou nohou pryč, jako bych chtěla zůstat doma a stále si jen chtěla prohlížet National Geographic a říkat si “Tam bych se jednou chtěla podívat”.

Odebírej náš YouTube kanál

Rozloučení máme tedy za sebou…Ufff… a teď se jen správně naladit na naší cestu. Čeká nás cca 24 hodin čistého času letu. Kdyby to šlo, teleportovala bych se, to ale ani Finnair ani New Zealand Airlines zatím nenabízí. Škoda, letecké společnosti by na tom měli zapracovat.

Nicméně jsme po dvou dnech živí a relativně zdraví vstoupili na území Nového Zélandu. Jupííí! Jsme šťastní, i když na to ani jeden nevypadáme. Kruhy pod očima, kručení v břiše a oteklé nohy pocit radosti přebíjejí. Uvnitř jsme ale šťastní jako blechy, protože JSME KONEČNĚ TADY! Naplnili jsme svá bříška, zalehli na pár hodin a již se těšíme na další dny, kdy se vydáme vstříc novým zážitkům.